Tisková zpráva

Přidat / editovat záznam

Jan Janíček: rozhovor o českých trsátkách, co se kradou

Věděli jste, že v České Třebové vznikají unikátní trsátka? Rodinná firma Janicek PICKS, s.r.o. se jejich výrobě věnuje již od devadesátých let minulého století, a kromě Evropy si je oblíbili i američtí a kanadští hráči. Pokud vás zajímá příběh trsátek D-Grip, Brain nebo George Dennis, jak se vyrábí trsátko pomocí čističky na hydraulický olej ze stíhačky Mig 21, případně jak se z vojenské kratochvíle dá vybudovat kvetoucí byznys, přečtěte si rozhovor se zakladatelem firmy Janem Janíčkem.

Jak se za komunistů sháněla trsátka?

Špatně. Kdo chtěl pořádné trsátko, musel jet půl dne do Prahy vlakem do Tuzexu na hudební nástroje, což byl jediný obchod v tehdejším Československu, kde se dala koupit kvalitní trsátka značky Jim Dunlop a jiná, a pak ještě výhodně sehnat bony. Trsátko tenkrát stálo čtyři nebo pět bonů (bon byl za 4,50 Kčs, pozn. pana Janíčka), ale když jsem od veksláka chtěl pět bonů, tak mě poslal do háje, že kvůli tomu nebude rozdělávat tašku, protože si myslel, že vezmu aspoň sto.

To vás přivedlo k tomu, že jste si trsátka začal sám vyrábět?

Jsem vyučený strojní zámečník a pracoval jsem ve Strojtexu, kde se vyráběly náhradní součástky pro textilní stroje. V roce 1985 jsem nastoupil na vojnu, kde byl nedostatek nejen trsátek, ale úplně všeho. Jako letecký mechanik jsem měl neomezený přísun Solviny (mycí pasta s pilinami, pozn. red), takže jsem trsátka začal vyrábět z piksel od ní. Byly tam žluté, modré, červené…

To zní zajímavě. Můžete nám přiblížit ten výrobní postup?

Na dně těch piksel byl takový pupík od vtoku, protože se to vyrábí na vstřikolisu. A právě ta prohlubeň je ideální pro palec. Z Tuzexu jsem měl jednoho Dunlopa a podle něj jsem si vždycky obkreslil tvar. S tím trsátkem jsem ani nehrál, to jsem měl jenom na obkreslování (smích). Protože na vojně byla spousta času, tak jsem ten polotovar vždy opracoval jemným pilníkem a šmirglem do dokonalého tvaru trsátka, včetně náběhů trsacích hran. Abych vytvořil patinu, žmoulal jsem ho takovou jemnou brusnou pastou tak dlouho, až stopy po ručním opracování a zbylé plošky lesklého plastu úplně zmizely. Potom jsem ho hodil do ultrazvukové čističky na čištění filtrů z hydraulického systému stíhaček Mig 21. V ní se to pomocí vibrací a tekutiny, která zároveň mírně naleptávala ten plast, dokonale chemicky vyčistilo. Musím se za to pochválit. Když po vyjmutí z čističky trsátka oschla, měla povrch podobný dnešním trsátkům zn. Tortex a přitom byla vlastně pružná. Večírek v hospodě přežila vždy.

Tahle trsátka už jste nějak prodával?

V hospodě se mě všichni ptali, co to je a odkud to mám. Říkal jsem, že strejda zdrhnul do Německa, dělá tam u Fendera a vždycky mi pošle nějaká trsátka poštou. Prodával jsem je za pivo, takže jsem vždycky vyrobil pět trsátek a šel jsem na vycházku (smích).

Kdy jste se tím začal živit?

Po pádu komunismu jsme s kolegou Jiřím Drašnarem začali vyrábět trsátka na jeho starém vstřikovacím lisu, ale to bylo jen na přilepšenou. Trsátka byla úplně hladká, bez rastru, grafiky a za tři písničky byla ohraná. Udělal jsem formu, trsátko vypadlo z lisu a druhý den jsem věděl, že bych ho chtěl udělat líp. V roce 1991 jsem si pořídil živnostenský list a občas jel na nějaký festival, kde jsem rozdával vzorky a vizitky. Po návratu z jedné takové akce nás oslovila firma George Burgersteina, abychom vyráběli trsátka pod jeho značkou, že zajistí odbyt do zahraničí. Na dotaz, kolik trsátek jsme schopni vyrobit, mu kolega řekl, že trsátek vyrobíme, kolik bude chtít. Když jsem pak slyšel to konkrétní číslo, tak jsem se vyděsil! Tenkrát jsme ještě neměli vyřešenou sériovou výrobu, existovaly pouze prototypy forem a neznali jsme ani jejich životnost. Začali jsme tedy pracovat na sériové výrobě a věděl jsem, že design prototypů je nutné doladit esteticky, aby to k něčemu vypadalo, a přitom trsátko neklouzalo mezi prstama. Pan Burgerstein chtěl na trsátko umístit své logo, přemýšlel jsem tedy, jak tu zmenšenou plochu o prostor pro logo dohnat někde jinde, tím pádem vznikl takový ten protismyk na trsátkách George Dennis, který vyrábím dodnes.

Kromě trsátek George Dennis si z vaší dílny vybavuji také trsátka Brain.

Koncem roku 1996 se na nás z USA obrátil Charlie Stringer, majitel firmy Snarling Dogs, díky němuž jsme mohli začít s odbytem pro americký trh. Už v té době jsem v hlavě nosil ten systém protismykového zdrsnění, který používám do teď. Opět jsem vylepšil úchop, v USA měla ta trsátka velký úspěch a celé to začalo chytat úplně jiný vítr. V roce 1999 ale Charlie umřel a tím vše skončilo. Teď vím, že na rok, ale tenkrát jsem to nevěděl… Po vyrovnání pozůstalosti, která zahrnovala i ochrannou známku Brain ještě jiná firma pokračovala s odbytem do USA a následně prodala ochrannou známku Brain firmě D´Andrea, která začala dodávat i na ostatní světové trhy. Na jaře roku 2008 objednávky skončily a zjistil jsem, že si (stále pod značkou Brain, pozn. red.) začali vyrábět kopie někde v Číně. Ty naštěstí neměly parametry a specifický úchop jako originál z mé dílny a já i z toho důvodu opět začal přemýšlet, jak ten úchop vylepšit. Když jsem se z toho po roce 2011 vzpamatoval, začal jsem na té inovaci intenzivně pracovat a výsledek můžete vidět na pultech v podobě trsátek D-Grip.

Prozradíte něco o tom unikátním povrchu a jeho vzniku?

Vždycky jsem záviděl lidem, kteří umí hrát na kytaru trsátkem, já jsem hrál jen prsty nebo normální beglajty, ale trsátkem mi to nešlo, neuměl jsem ho držet – klouzalo mi a stále padalo na zem. To byla ta původní myšlenka – když trsátko, tak aby se dobře drželo a nepadalo mi! Trsátko nesmí kytarista vnímat jako rušivý prvek, nesmí ho znervózňovat, otáčet se mu mezi prsty a vytvářet nepříjemný pocit. Polohu si musí najít samo a samo se musí centrovat. To je možné právě díky tomu protismykovému systému. Dělal jsem x pokusů, aby to bylo nejen funkční, ale i hezké. Postupně jsem ustupoval od toho, aby na trsátku byla plocha pro nějaká veliká loga nebo dlouhé názvy. Došel jsem k tomu, že rastr musí zabírat co největší plochu, aniž by zasahoval do oblasti, kde by se už zachytával za struny. Technologický postup vám neřeknu, protože se mě v Americe snaží kopírovat už tři firmy – D´Andrea, Clayton, Cool Music. Ty kopie jsou naštěstí pořád jen kopie. Teď kopírují i vylepšení, s kterým jsem přišel pro trsátka Cat´s Tongue (pod touto značkou se trsátka firmy Janíček prodávají v Kanadě, pozn. red.). Vypadá to, že jsem pro ně věčná inspirace. Na druhou stranu mě to ale těší, protože vím, že jdu správným směrem (smích).

Veškerá ta vylepšení si vymýšlíte sám?

Veškeré návrhy a inovace si dělám sám, detaily a konečnou vizualizaci řeším na počítači s grafikem. Nejnáročnější je výroba forem, kde je ten grip vyrobený v negativu, to si taky dělám sám.

Kde se vaše trsátka vyrábí a v jakých objemech?

Všechno vzniká v mé dílně v České Třebové. Objemy vychází z objednávek, ale za měsíc můžu vyrobit opravdu veliké množství trsátek. Záleží na objednávce a tomu přizpůsobím technologii výroby.

Trsátka D-Grip přichází na trh v různých tvarech. Je za tím nějaká technologie nebo jde čistě o pocit ze hry?

Jsou tři základní typy. Třeba Jazz dělá díky výrazné špičce takový ostřejší zvuk. Čím je špička kulatější, tím je tón na kytaře tlumenější. Zvuk také ovlivňuje profil boční hrany. Trsátka typu Jazz používají hráči, kteří už mají určitou technickou úroveň a při improvizaci potřebují, aby trsátko reagovalo hned a nedocházelo ke zpoždění tím, že je trsátko pružné a ohne se, nebo tím, že ostrá hrana zpomalí přechod po struně. Přes tu oblou hranu to přeskočí hned. Nezáleží tedy jen na tvaru, ale i na tom profilu.

Mě zaujal ten typ Balkan.

Ten vzniknul díky tomu, že na veletrhu ve Frankfurtu měl vedle nás stánek výrobce tradičních drnkacích nástrojů z Chorvatska, jako jsou brače, mandoly, buzuki atd. Třeba brač má tři dvojice strun, úzký hmatníček, nehrají se na něm akordy, ale tremola přes struny. Trsátka ve tvaru Standard tomuto stylu hry nevyhovují, tak jsem upravil tvar, aplikoval nový typ úchopu D-Grip a vznikl Balkan.

Máte nějaký přehled, kdo vaše trsátka používá?

Radim Hladík používal černé standardní 0.88 mm a moc mě mrzí, že už není mezi námi. Franta Černý z Čechomoru taky používá černé standard 0,88, Jamie Marshall, který hrál například s Věrou Martinovou si oblíbil standard 1,60 mm. Standard 1,60 (tehdy ještě pod značkou Brain) už také víc jak deset let používá i Zdeněk Bína. Z nového typu Jazz A je velmi nadšený Dani Robinson z úspěšného revivalu Jimiho Hendrixe Stonefree Czech Experience. Odkaz Jimiho Hendrixe jezdí také často udržovat do USA, kde vystupuje například s legendárním Billym Coxem. Rýsuje se nějaká reklamní spolupráce.

Co chystáte do budoucna?

Rozšířit nabídku i o materiály jako Delrin a Ultex, kvůli tomu ale budu muset vyrobit nové formy a upravit rastr. Postupně chci rozšiřovat obchodní kontakty a hlavně seznámit světovou kytarovou veřejnost s tím, kdo dělá originály. Věřím tomu, že budu opět „inspirací“ pro další firmy.

Vědí v České Třebové, jakou tam mají celebritu?

Někdo jo…někdo ne – to je mi jedno. Pro mě je důležitější, aby se pro kytaristy ve světě stala „celebritou“ trsátka, co vyrábím.

Třeba budete mít jednou na náměstí sochu, jako je v Dačicích kostka cukru…

To nechám na příští kytarové generace. Ale rád bych viděl, jak by sochař „uplácal“ ten grip (smích). P. S.: Na závěr jeden postřeh z minulosti do současnosti. Legendární výrobce světově proslulých trsátek z USA pan Jim Dunlop založil svoji firmu v roce 1965… pan Janíček se v tom roce narodil…

Autor: Jan Plíhal

Psáno pro www.frontman.cz